LL vyrazil do Mexika. Bylo to milé setkání, v Plzni je prostě sqěle. Obsluha byla velice tolerantní, tortila hřeje se, hostinská směje se, že ji pivo hezky pění.

V létě, tedy dlouho před plánovanou únorovou akcí, přišla degustační komise posoudit vhodnost hambáčů pro občetstvení LL. Slovutní Arnošt a Froggy posuzovali rychlost a jednoduchost přípravy, vyváženost chutí, schopnost zasycení a universálnost použití. Nad objektivností posudku dohlížel přední pražský hotelier Nah-Dja s bezbřehými mezinárodními zkušenostmi. Ten hodnotil Arnošta a Froggyho. Nikdy nikoho takového neviděl. (Což je anglicky libozvučné). Akce dopadla asi dobře, protože konec si nikdo nepamatuje. Pro jistotu bylo vše odsouhlaseno.

Ještě jednou děkujeme všem, kteří dorazili na náš velký den; těm, kteří se podíleli na přípravách a také na vytváření dobré nálady po celé odpoledne. Zvláštní dík patří zástupci rodiny Karbošů, neboť dorazil i přes všechny možné i nemožné překážky :-)

Tak dalšími v pořadí jsme i my :-)

Tak do toho taky praštíme :-)

Tak jsme si prodloužili léto a vydali se do slunného Egypta, kde jsme se týden váleli, opalovali, šnorchlovali, jedli a pili. Dostavila se i "Faraonova pomsta" a to v "nejlepší" možný okamžik - po cestě na pyramidy. Super zážitek...

O minulém víkendu jsme navštívili Kornatické slavnosti. Tady máte fotky.

Během čtvrtečního večera a pátečního rána se mi sešlo v hlavě a prakticky na celém těle spoustu pocitů a postřehů. Čtvrtek večer začal poměrně nevinně, když jsem byl v jednom ze zábavně kulturním zařízení. Hráli jsme bowling a nevyvíjelo se to vůbec dobře, prohrál jsem, co se dalo a když jsem dal konečně strike, tak jsem zjistil, že jsem ho hodil protihráči. Ten na oplátku pak házel místo mě a hodil nulu. No strašný, takže jsem žal zapíjel pivečkem a tak nějak to šlo celý večer. Zhruba o půlnoci jsem už usoudil, že můj žaludek již více nepojme a chystal jsem se k odchodu a v tom telefon od Evičky. Nevěštilo to nic dobrého, čekal jsem, že dostanu přes papulu, kde se zase flákám. No, co vám budu povídat přes papulu jsem dostal, až mi málem visela z pantu, když začal závod směr porodnice. Bylo překvapivé, jak po osmi dvanáctkách jsem začal přemýšlet. Taxikáři jsem řekl, že jedu pro manželku a hned do porodnice. Docela mě pochopil a přišlápnul plyn. Celou dobu mě rozptyloval a vyptával se a řekl mi, že tatínka do porodnice už vezl, ale maminku ne. Připadalo mi, že se v tu chvíli tam snad těší víc než já. Díky jeho rozpravě se mi ale přeci jen trochu ulevilo, ale naopak se mi začalo přitěžovat v žaludku. Pivo se v něm mísilo s dalšími chuťovkami a při ostrém řezání zatáček div nevyžbluňklo ven. To už s námi seděla v autě Evička, a tak jsem najednou nevěděl, jestli mám konejšit Evičku nebo se soustředit na můj žaludek. Nebudete tomu věřit, ale ozval se i močák a o sobě začal dávat vědět i zadní svěrač. No vždycky v tu nejvhodnější dobu. Nakonec jsem ale dovezl do Motola všechno včetně Evičky tak, kam to do té doby zatím všechno správně patřilo. Po dvouhodinovém sedění na ambulanci se konečně zdravotníci usmysleli, že by snad nás mohli přijmout, vyslechli jsme si, co tam děláme, když tam nejsme registrovaní, ale nakonec Evičku přijali. Se slovy, že porod můžu očekávat až druhý den, ne-li až ten další, jsem se s Evičkou rozloučil a ve čtyři ráno se odpotácel domů. Musím ale říct, že jsem byl naprosto udivenej z toho, jak si všechno z tý noci docela do detailu pamatuju a jak jsem byl schopnej vnímat. Ráno mě Evička ještě jednou ujišťovala po sms, že půjde skutečně na porod až během dne nebo v sobotu. Cítil jsem, že se musím o příjezd Evičky do porodnice podělit s ostatními členy našich dvou rodin. Vzápětí mi volá má drahá polovička, ať okamžitě přijedu, že jde na sál a doktoři se obávají, jestli to vůbec stihnu. A znáte ty americký filmy, jak vždycky ti tátové přiběhnout k tomu porodu na poslední chvilku celý splavený? Tak já jsem si v pátek ráno v takovém filmu zahrál, ale bylo to pouze na jeden zátah a na jeden pokus. Takže jako klapka mi posloužily vchodové dveře do bytu a já vystartoval směr Motol. Samozřejmě v době největší zácpy jsem porušil snad všechny možný pravidla silničního provozu, předjížděl, šlapal jen na plyn, troubil, nadával, rozhazoval ruce, jen abych se co nejdříve dostal z Holešovic do Motola. Pokud to tam znáte, víte, že najít tam volné parkovací místo je nadlidský výkon, takže značka neznačka zákaz zastavení mě nijak neomezila v tom, abych zaparkoval na pěkně vyznačených zebrách a vyběhnul z auta, v ruce obrovskou tašku. Lidi v nemocnici si snad mysleli, že fakt točím nějakou scénu, koukali, co se děje a já téměř sprintem proběhnul celou vstupní halu a do pátého patra na sál. Co bylo vtipný, když mě sestra odvedla do šatny, kde jsem se převlíknul, abych šel ve sterilním na sál a já jsem nevěděl co s tou taškou, tak jsem si jí vzal s sebou. No nic, přilítnul jsem na sál, zpocený a popadající dech a bylo mi sděleno, že jsou už vidět vlásky. Evička ještě dvakrát zatlačila a Emička byla venku. Stál jsem tam asi tři minuty. A film to nebyl. Holky to zvládly moc dobře a jsem na obě dvě pyšnej. Plnej zážitků jsem dodnes a ještě hodně dlouho budu. Ten, kdo to nezažije, asi si to jen těžko představí. Neskutečná noc, plná pocitů, která se ze slz z prohraného bowlingu přes otupění smyslů a navodění opilecké nálady přehoupla k vystřízlivění a neskutečné radosti a obrovským emocím.

Čau Ležáci, už sem dlouho nikdo nepsal žádný žvásty tak přispěju troškou do mlýna. Před týdnem proběhl na letišti v Milovicích za Prahou Sonisphere festival, kde byla největším tahounem Metallica. Zúčastnil jsem se Já tedy Arnošt + Danny + Véza, I když s tím jsme se viděli jen na začátku a pak zmizel v davu. Bylo to hustý… 40 tisíc lidí už bylo I na mě trošku dost. Byly tam dvě scény a nějakejch 30 kapel. Menší scéna byla jako ta údajně největší v čechách co byla I v Poříčí na festíku, nu a ta velká byla kurva VELKÁ. Na šířku dobrech 50 metrů a prostor před ní měl v polovině ještě jedny stojany s repro, asi pro to aby ohluchli I ty lidi vzadu. Na menší scéně jsme si poslechli pouze dvě kapeli, Debustrol a Fear Faktory, který mě dost zklamalo (vzpomínky na tuto hudbu z mých mladých let jsou úplně jiné) a proto jsme se definitivně přesunuli před velkou Apollo stage, kde se prezentovali kapeli jako Antrax, Megadeth, Slayer a nakonec Metallica. Mě osobně hned na počátku oslovil Devildriver, super ozvučení a pěkně to odsejpalo :o) Super bylo, že jsme si koupili lístky do Golden Circle, což je spešl vymezenej prostor před pódiem, je to vidět na fotkách. Nemuseli jsme tak na kapeli koukat dalekohledem jako ostatní lúzři. Odbyla jedenáctá hodina večerní a nastoupila Metallica. Čekání se vyplatilo a byl to super zážitek. Ať si každej říká co chce, jsou to pořád machři. Vystoupení bubeníka Larse Ulricha bylo opravdu skvostné. Obrazová projekce na obrazovkách po obou stranách a také za celou hlavní scénou bylo opravdu super a doplnění pyrotechnických efektů nemělo chybu.

Zdravím vás drazí přátelé. Pokud se k vám ještě nedonesla ta radostná zpráva, tak vězte, že se nám v pátek 21.5. v 15:45 narodil syn Honzík, 54cm, 3690cm. Všichni jsme v pořádku a užíváme si první společné chvíle, neb jsem si včera rodinku přivezl domů :))

Po krátké poradě z neděle na pondělí jsme se opět oddali omlazování a ozdravování hezčí poloviny lidstva. Navzdory krizi nás každá hospodyně častovala vajíčky malovanými a i té lihoviny bylo všude dost. Původní předsevzetí a závazky řízení auta domů vzaly u pánů za své hned po prvním panáku a tak mohly naše dámy využít nově nabytých sil k zajištění cesty domů. Akce to byla povedená, každý kdo chyběl, může litovat. Zvláště zúčastněné dámy si mohou gratulovat, neboť jsme pro ně letos udělali opravdu maximum. Yo a nejvíc se namazal asi Froggy.

Tak tady máte fotky ze sobotní akcičky :-)

Dejte si kávičku. Zase jsem cestoval, a pokud Vás to nebude nudit, opět se s Vámi podělím se svými zkušenostmi. Jel jsem autem do Itálie. S kolegou (ano s tím, se kterým jsme jeli vlakem do Polska) jsme naplánovali třídenní služební. Vzhledem k neomylným předpovědím našich rosniček jsem pro jízdu přes Alpy zakoupil pro jistotu zimní naftu, zimní sadu (lopata, škrabka, rozmrazovač zámků, 5 litrů nemrznoucí směsi, pytlík soli, dýmovnice a slivovice), další přísady do nafty pro extrémní mráz, zapůjčil řetězy a signální světla. Ve zkratce: Nejvíce sněhu a mrazu bylo v Chýni. Pak už jen suchá dálnice a +12 st. C. Cesta tedy proběhla v pohodě. První zastávka byla v městečku zvaném Vicenza. Město velikosti Berouna nás přivítalo sluncem a čistým hotelem s internetem a kávou na recepci. Chtěl jsem udělat dojem světáka, tak jsem hlasitě objednal kafe piccolo. Recepční mě ujistila, že jiné se v Itálii nepije. Dostali jsme šáleček s lžičkou kávy, který jsme na ex polkli. Vynikající plná chuť, silný pocit v žaludku. Příjemně se mi zavlnila hlava jako po třetím panáku slivovice. Vzhledem k nadbytku času jsme se vydali do centra městečka. Postupně jsme vyhledali všech 12 památek města. Pravda, byly z doby Římské říše, nebo se tak alespoň tvářily, ale celkem nic moc. Co nás překvapilo, byly naprosto liduprázdné ulice i obchody a restaurace. V 17,01 přesně nás však doslova vystrašilo zlověstné hučení. Ve stejné vteřině (jako ve Fantozzim) se z kanceláří, firem, úřadů a malovýroben začaly doslova valit tuny Italů. Ulice byly během dvou vteřin zcela přeplněné, kolem restaurací a kaváren nešlo projít. Město začalo žít tepem svých obyvatel. Opravdu zajímavá zkušenost. Večer jsme se od najaté tlumočnice dozvěděli, že na severu Itálie je běžné, že muži žijí s rodiči (někteří až do svých 50 let!) a ženy si je snaží sbalit a usadit do svých bytů. Vláda s tím chce bojovat pomocí 500€ za vystěhování od rodičů. Večer jsme měli báječnou pizzu, rudé víno a asi čtyři kávy. Hlava se mi po kafích točila jako po láhvi slívy. Bylo mi jasné, že do příštích Vánoc neusnu. Ráno námluvy s výrobcem regálů a cesta o dalších 200 km jižněji ke konkurenci. Cestou jsme překonali několik velekopců. Mraky se zde doslova tříštily o vrcholky skal. Dostal jsem Zafiru do nebe. Ono projíždět tunely utopené v mracích, kdy kolem vás co chvíli proletí zcela naslepo Ital, Vás opravdu přiblíží k Bohu. Ostatně odtud by to bylo do nebe kousek. Přivítalo nás Toskánsko. Úžasná divoká krajina protkaná kamennými zídkami lemujícími vinice a sady. Itálie je úžasná v tom, že v každé její části naleznete jiné zvyky, krajinu, lidí a hlavně kuchyni. A ta zdejší je prostě lahodná. Nic méně, než jsme se dostali k jídlu, museli jsme se propít litry super silné kávy. Jedno na recepci při čekání na kontakt, pak další kávička s obchodním ředitelem, další s majitelem firmy, pak tři s jeho syny, dále káva s výrobním ředitelem, káva v oddělení přípravy výroby, prohlídka výrobních linek = 2 kávy s předáky, atd. Každý tam má vlastní automat na kávu, samosebou podává tu nejlepší kávu, kterou musíte ochutnat. Káva se pije před jídlem, během jídla a po jídle. Je tak samozřejmá, jako podání ruky. Když jsme měli vlivem kofeinu zorničky jako víka od kanálu, vzali nás k ubytování. Ubytovali nás v zámečku nad městem. Přivítal nás šéfkuchař (kávou) a uvedl nás do našich komnat. Následně nás pozval k večeři. Ta měla několik chodů. Ochutnávka místních sýrů, salámů (z masa) a šunek jako předkrm. Pak nastupuje první chod: Tedy první-první torteliny, první-druhý pasta dle denní nabídky, první-třetí ryba dle sezónní nabídky, a pak druhý chod. Zde vyhlášená „Florentýna“. Hovězí pečeně s kostí – 1,5 kilová božská mana podávaná s špenátovým salátem, pečeným lilkem a třemi druhy minipečiv. Úžasný zážitek. Jednotlivé chody provází pití svěžích vín. Pak následuje sladká tečka. Snad 3000 kalorií v každé lžičce. A desertní víno. Pak sladká káva a na rozloučenou supercloumák. Silná káva, po jejímž vypití se horký šálek vypláchne grappou a pronese se přípitek. Odvalili jsme se do zámeckých sklepů, kde nás čekala ochutnávka vína a znovu sýr a šunky. A ráno znovu. Kolečko s vedením společnosti (8 silných káv) a návštěvy referenčních velkoodběratelů v regionu (=6 káviček). Nebál jsem se, že cestou domů, nebo kdykoliv do smrti usnu. Pak nás ve spěchu vzali na 1,5 hodiny trvající lehký oběd skládající se ze třech chodů. Prvně v životě jsem viděl dokonale vykostit rybu pomocí vidličky a lžíce během 8 vteřin. Konečně jsme se směli vypravit domů. Suma sumárum: Toskánsko úžasné, báječná kuchyně a srdeční lidé. Silnice cestou (Itálie, Rakousko, Německo) bezvadné, jízda jako po koberci. Proti očekávání nejohleduplnější a nejzralejší řidiči v Německu, nejdebilnější dopravní opatření v Rakousku. Itálie dopravně bezproblémová. A to je vše.

Ležácííí, příště hojnější účast!!!

Bylo to dobré, to nemohu říct. Jako vždy se to sehrálo snadno a rychle. Náš zákazník – náš pán si přál posoudit možnost přesunu regálové konstrukce z Varšavy do Bukurešti. Vzhledem k zuřící krizi jsme ustoupili od zaběhnutého modelu cestování - letadlo, hotel, návštěva u zákazníka, letadlo a přešli jsme na model - noční vlak, návštěva u zákazníka, noční vlak. Asi cítíte cenový rozdíl v ceně a komfortu. Přestože, vlakem jinak necestuji, rozhodl jsem se o tom napsat, a tak prosím omluvte případné nepřesnosti ve výkladu, případně mé nemístné divení se, plynoucí z neznalosti prostředí. Celá akce začala vcelku normálně koupí lahví dobrého červeného vína, jehož konzumací jsme si s kolegou krátili 10 hodinovou cestu ve vlaku. Cestou z obchodu s vínem mě oslovila atraktivní šikovná slečna v minisukni se senzační nabídkou. Neskromně musím napsat, že to ze mě asi nějak vyzařuje, neboť z davu jiných mužů neomylně vybrala mě a jako jedinému (v těch 10 vteřinách) dala reklamní vzorky a zelený miniletáček s reklamou na moderní řešení nadýmání a plynatosti. Nadýmav se pýchou, vložil jsem letáček do kapsy a pokračoval do metra. U vchodu jsem si poctivě zakoupil nazelenalý kupón (oni už nejsou barevné s Hradčanama?) a rovněž ho vložil do kapsy. V klidu jsem se svezl metrem a u výstupu mě zastavil revizor. S naprostou samozřejmostí a sebejistotou jsem mu tedy omylem podal zelený letáček proti nadýmání a plynatosti a nečekal tedy tak výbušnou reakci. Nakonec jsme se tomu zasmáli, ale hlídka Městské policie mě raději následovala až k výstupu z vestibulu. Tam jsem si však uvědomil, že je venku tma a tedy se naskýtá dobrá příležitost pro focení noční Prahy a já mám foťák v báglu. Neváhal jsem ani vteřinu a hned ho vyndal. Máme kolem digitálu praktické pouzdro s poutkem pro provlečení opasku na kalhoty. Bylo mi to trochu žinantní, ale co. Rozepnul jsem se, navlékl pouzdro a začal zapínat právě v okamžiku, kdy se do Metra hrnula skupinka Japonských turistek, rychle jsem se tedy otočil na nějakou starší paní za mnou, ale s rozepnutým páskem v ruce…no zkrátka naštěstí docházela už známá hlídka měšťáků a tak mě hoši raději doprovodili až na konec Václaváku. Po dlouhé době jsem se tu takhle na večer cítil bezpečně. No, ale měl to být členek o cestování vlakem. Na nádraží vše probíhalo dobře, na moderní světelné tabuli jsem si přečetl číslo nástupiště přistavení vlaku. Vlak tam však nestál a nic nenasvědčovalo tomu, že odtud pojede mezinárodní rychlík. Naštěstí projížděla kolem ještěrka se zavazadly a tak jsem se mohl na cestu zeptat. Upřímně jsem rozesmál zaměstnance státních drah údajem ze světelné tabule, za jízdy seskočil ze svého elektromobilu, skočil k LCD informačnímu panelu na peronu, kde jsem mu ukázal můj vlak a on jen vystřelil: „ Z pátýho!“. „Promiňte, kde jste to tady vyčetl?“, dovoluji si nechápavě. Chlapík dobíhající své vozidlo zabručí jen: „Není to tam napsaný, vždycky to jede z pátýho, to je snad jasný..“ Ano, to je tedy jasný. Konečně tedy stojím u soupravy. Je celá popsána cizojačnými nápisy a mně se vybavuje vše, co vím o luxusu Orient Expresu. Polský palubní steward mající na starosti „pohodlí“ cestující v našem voze se ochotně přitočil, zkontroloval naše cestovní doklady, řekl že máme spací vůz a bezelstně se zeptal, jestli jsme muži, nebo ženy. Trochu jsem to nechápal, protože mám vousy a navíc místenku s číslem kabiny a lůžka. Úzkou chodbičkou jsme se dostali do spací kóje. Nechápu, proč se tomu říká kupé – Místnůstka obsahovala palandu s dvěmi lůžky, stoleček se zabudovaným umyvadlíčkem a tři ramínka na šaty. Ramínka řadím mezi místní nábytek. Svojí velikostí se mu vyrovnali. Nutno však říct, že vše bylo překvapivě čisté a navoněné. Polštář měl velikost tabulky větší čokolády. Nebýt toho, že pokud jsem chtěl otočit hlavu, musel jsem kvůli nedostatku místa vyjít ven na chodbičku, tam nastavit novou polohu hlavy a zase se vrátit, byl jsem vlastně spokojený. Spolucestující v ostatních spacích kapslích byli naštěstí hudebně nadaní, takže po dvou láhvích vína, nám tolik nevadilo, že zpívali až do půlnoci. Ve spánku jsme se snažili najít vysvobození, ale přišlo jen dřímání. Ráno konečně Varšava. Dostali jsme ještě v ceně nějakou vodu, vroucí kávu a sladký zákusek. Jednání u zákazníka proběhlo v celku dobře. Byli jsme tam od osmi do dvanácti. Pak jsme si naplánovali prohlídku Varšavy a nočním vlakem ve 21,00 hod. zpět – tedy za 9 hodin. Varšava je v podstatě novodobé městě – během 2. války totálně zničené a po ní znovu vystavěné. Ze socialistické výstavby vyrůstají moderní mrakodrapy, nebo repliky starých budov. Ale všude je čisto, světlo, prostorno. Místní (mimochodem velmi srdeční a vstřícní lidé) nám doporučili čtvrť, kde je něco k vidění. Ostatní údajně nestojí za řeč, natož za návštěvu. Řekli nám – to je malá čtvrť – to máte proběhnuté hned. Po čtyřech hodinách ostré chůze jsme vyčerpaní, v polovině to vzdáváme a volíme raději 5 hodin bezúčelného čekání. Zapadli jsme do jednoho z navoněných obchodních center a začali se nudit. Po třech hodinách čumění, křapání a her v mobilu jsme dostali chuť na pivo. A to nás teprve napadlo, že jsme nepotkali jednu jedinou pivnici, stánek, hospodu..prostě nic. Jen Coca-Cola. Všude. Po hodině horečného pátrání a hledání jsme našli v podchodu v krámku u nádraží s Názvem hračky a textil studené pivo. S trochou podezření jsem se zeptal, jestli náhodou není ve Varšavě prohibice. Chlapík počkal, až zaplatím a pak řekl: „Ano. To pivo si venku nesmíte vypít. Tady máte pytlík, schovejte si ho tam, ať to nikdo nevidí. Neshledanou a hodně štěstí!“. Co to je sakra za lidi. Nemít právo si dát na ulici pivo? Jak to myslí? No, byli jsme tu hosté, tak proč provokovat. Zabalili jsme plechovky do papíru, zaběhli do setmělé uličky a ve skrytu reklamního válce si otevřeli plechovku piva. Připadal jsem si, jako by mi bylo 12 let a bál se, že mě někdo uvidí pít alkohol. Přátelé, byl to pocit, který jsem dlouho nezažil. Než jsme dopili, prošoural se kolem nás čerstvě pomočený bezdomovec a začal nakupovat v odpadkovém koši. Jak hluboko jsme klesli. Ale stálo to za to. Chuť tohoto piva nikdy nezapomenu. Ne kvůli tomu alkoholu, ne kvůli pivu, ale kvůli té relativitě svobody, která kolem nás je. Nějak jsme doklepali to dlouhé čekání a „těšili“ se na dalších 10 hodin jízdy vlakem. Nutno říct, že tentokrát jsme vyfasovali lokomotivu, která celou cestu oslňujícími blesky osvětlovala krajinu i naší spací minikapsli a vagón, u kterého koloťuk přehlédl poškozené brzdy. Rozvibrovaly celý vagón při brzdění. Jinak cesta proběhla v pohodě, ráno jsme byli živí a zdraví v Praze. Suma sumárum – noční vlaky jsou dobrou alternativou, když nechcete platit za hotel a jet za každého počasí i větší vzdálenosti. Jsou čisté a snad i bezpečné. Komfort (čtěte prostor) nečekejte. Spát se nedá, jen dřímat. Jestli bych jel znovu vlakem? Asi ano, dráhy modernizovaly, ale místo vína slivovici, špunty do uší a lepší program na volnou chvíli. Ale doufám, že příště letím letadlem. Už kvůli tomu, že to bude snad konec krize.