To se vám, pánové, zas něco povedlo...

Vejprnická Sokolovna hostila koncert hudebního tělesa Kečup, čehož využily naše dámy. Panové se zatím zavázali obejít všechny ostatní místní hospody. Původní plán, dát si v každé hospodě jedno-dvě pivka a jít dál se vůbec nepovedl. Hned v první hospodě jsme to překročili zásadně a v další hospodě se celý plán zhroutil. Byl zde stolní fotbal, kterému jsme propadli. Zajímavé je, že přes to, že Milan se Zdendou dali 7 gólů, prohráli 9:0. Další hry skoré nevylepšily, takže jsme se utkali v Becherovce Lemon. Další piva, další panáky a než jsme vyšli z hospody, ostatní hospody zavřely. Což jsme tedy zjistili až po půlnoční mnohakilometrové procházce. Část účastníků pochoďáku se rozhodlo vrátit se do první hospody, Zdenda s Milanem šli dělat ochranku lipnických dámám na Kečup. Dlužno říct, že kapela hrála dobře (alespoň co jsem já slyšel), pivo tam bylo dobré, takže se tam dalo dobře přežít. Po závěru koncertu jsme vyzvedli zbytek členovců v právě zavírající hospodě. Akce se povedla, srandy jsme si užili dost a dost.

připomínám nedávnou akcičku z Milínova a vkládám fotečky

Je pátek, vzduch rozechvívá nervozita z příchodu něčeho velkolepého. Valnou část členovců čeká výlet do oblíbeného Vracova. Posádky aut se pomalu vytrácí ze svých pracovišť a studoven a vydávají se POMALU na cestu. Zdůrazňuji pomalu. Výjezd z Prahy je beznadějně upěchován páteční špičkou rostoucí v řetězových haváriích na D1. Délku cesty řeší každý jak umí, někdo pitím zelené, někdo vysíláním neartikulovaných skřeků do vysílačky, někdo hraním společenských her a někdo vším dohromady. Kolem jednadvacáté hodiny konečně dorážíme do sklípku, sytíme se guláškem s knédlem a začínáme se prolévat produkty vinné révy. Zajímavou novinkou bylo místní portské, které zejména ženy kosí jako klasy. Zábava se ubírá správným směrem, podpořena humornými parukami a brýlemi zapůjčenými od Urbánkové. Ti starší z nás pak dali do placu své zubní náhrady, které šly nejen z ruky do ruky, ale bohužel taky z huby do pusy. Taneční kreace střídají jedna druhou, humor a všeobecné veselí. Ráno se budíme s obvyklým bolehlavem, hlava bolí snad všechny až na Arnošta, který neusnul a tedy se nemohl s bolehlavem ani probudit. Kdo může, posnídá víno a je tu oběd. Knedlo, zelo, vepřo je příjemným vyprošťovákem, který nám umožňuje přežít další hodiny v relativní pohodě. Navštěvujeme místní verzi posvícení - Vracovské hody, odehrávající se v krásných krojích a za tónů lidové hudby. Pár našich jedinců nemělo odvahu doprovodit místní kapelu vlastním hlasem a tak se jali upravit své hlasivky héliem z poutních balónků. Úprava hlasu nás opravdu dostala a některé donutila i k pláči :o). Balónky se staly našimi neoddělitelnými přáteli po celý zbytek pobytu ve Vracově. Návštěva pouťových atrakcí v nás probudila malé děti. Autodrom poznal středověk… Nemaje řidičských průkazů a značně podnapilí jsme točili volantem jak o závod. Návštěva ostatních (rychlejších) atrakcí se u některých projevila až pozdě v noci. Člověk vypije hektolitry vína a nic mu není, pak se zatočí na jednom blbém kolotoči a pobleje se, jo musí to být tím kolotočem čí jiným :o)) Musím uznat, že za všechny pobyty ve Vracově (kromě toho prvního) to bylo nejlépe strávené sobotní odpoledne. Ono vlastně bylo jediné – jinak strávené :o)) Zapadající slunce a ustupující bolest hlavy uspíšila náš návrat ke konzumaci lahodného moku vinné révy. Ti zdatní pokračovali ve zdolávání svých osobních rekordů opět do brzkých ranních hodin. Ti ostatní, většinou řidiči, museli opustit bojiště o dost dříve. Letošní sklípek musíme kvalifikovat jako velmi zdařilý a pokud Froggy do příštího roku nevybuduje sklípek na jejich vinicích určitě se zde opět slezeme v hojném počtu…... ZaA

Pro Vaše pobavení přidávám něco z mého archivu. Najdete na webu na tomto odkazu: http://cz.youtube.com/watch?v=Hqv3Lb0YYEo

http://cz.youtube.com/watch?v=Hqv3Lb0YYEo

Tak jsme téměř po hlavní sezóně dovolených rozhodli s Hankou vyrazit ještě na poslední chvíli za sluníčkem. Po příletu to tak zrovna nevypadalo, ale počasí se tam velice rychle mění,takže jsme si toho léta nakonec ještě užili dost. Teplota průměrně kolem 25 stupňů, což je podle mě ideální. Na Krétě je toho docela dost k vidění, i když některá místa kopírují ta druhá (kostely, pevnosti, kláštery,...).Prostě když vidíte jednu viděli jste vlastně všechny (hodně zjednodušeně řečeno :-)). Příroda je tam úžasná, hory, moře, zátoky s malými plážemi. Škoda, že sami Kréťané si to neuvědomují jaké bohatství mají a sami si tato nádherná místa ničí různými příšernými oploceními s dráty, bordelem u silnic, na plážích, atd... Oni si samozřejmě rádi nechají za všechen jejich turistický artikl zaplatit, ale vůbec je nenapadne, že by mohlo turistům vadit, že se např. ve středověké pevnosti válí nějakej hnusnej regál s plechovkama a drátama. Když jsme procházeli městem Rhéthymnem, Hanka to trefně popsala, že Kréta je holt zemí kontrastů. Hned na to z horního patra jednoho baráku vyběhli dva psi a začali na nás štěkat. Jeden byl čistě bílý a druhý úplně černý. Po cestě třeba vidíte luxusní hotel arabského stylu s výhledem na něco, co jsem musel prostě vyfotit a taky jsem to sem dal mezi fotky. Jo a ještě se tam v těch troskách nacházela koza, která tam byla chudák uvázaná, toho jsem si všimnul až potom. Zřejmě to tam měla uklidit, nebo co. Naštěstí tam pořád převažuje to hezčí, kvůli čemu tam lidi jezdí. Byli jsme ubytováni v hotýlku tvořený komplexem dvoupatrových budov nalepených na sebe, provázaný malými uličkami. Zpočátku jsme docela bloudili, než jsme se naučili správně vracet na náš pokoj. Pronajali jsme si na pár dnů autíčko, což je vlastně nejlepší způsob, jak toho hodně vidět. Na tu jejich MHD moc spoleh není a hlavně na některá místa ani nejezdí. Stát se účastníkem provozu na Krétě (asi nejspíš i v Řecku obecně) je velké dobrodružství. Rozhodl jsem se, že tady popíšu některé zvlášť kuriózní záležitosti, takové desatero. Když uvidíš auto, které používá blinkr, je to zaručeně turista. Když uvidíš auto, ze kterého trčí dráty ven, třeba i do strany, je to zaručeně místní. Návěstidla nastříkaná na zdi mezi grafity jsou vždy platná. Pokud si nejsi jistý jestli jedeš správně, protože touhle úzkou uličkou by se neprotlačila skoro ani žížala, tak můžeš být v klidu, jedeš opravdu správně. Návěstidla mohou být otočená o 45 stupňů ve směru jízdy, tak že z dálky není vůbec nic vidět a zblízka už se to nestihne. Když návěstidlo v tvém pruhu chybí a místo něj tam trčí pouze tyč, je dobré se podívat na návěstidlo v protisměru. Pokud vjedeš v dobré míře na silnici, která tě má údajně navést na "dálnici" (national road) a jedeš po ní už několik kilometrů a stále se žádný nájezd nekoná, jedeš určitě špatně. O tomhle tě zaručeně přesvědčí značka slepá ulice, která se zásadně objevuje až na konci slepé ulice, takže její přítomnost už není nutná. Zvuk klaxonu neznamená žádnou pohromu, jak by se mohlo zdát. Pokud někdo zatroubí, tak to znamená pouze to, že jede. A to přesto, že máš přednost. Jinak je vhodné troubit do zatáčky do které není vidět, což je někdy kvůli bezpečnosti nezbytné. Rychlost, která je na značkách napsaná jako nejvyšší povolená, je spíše rychlostí doporučenou. Tohle pravidlo je ale raději nutné bráti s rezervou. A nakonec policejní auto, které jede před tebou a náhle zapne sirénu, neznamená, že se tě hodlá zkontrolovat, nýbrž posádka vozu spěchá na oběd, nebo tak na ten způsob a nechce se jí dodržovat předepsanou rychlost. Tímto způsobem přepravy se nám podařilo procestovat velkou část ostrova. Dále jsme pak absolvovali i několik zájezdů s výkladem. Navštívili jsme např. palác Knossos (zde žil údajně bájný Minotaurus, poločlověk polobýk), město Heraklion, Agios Nikolaos, soutězku Samaria, ostrov malomocných Spinalongu (už tam naštěstí žádný malomocný nebyl). O té soutězce se musím zmínit, že tenhle výlet nám dal pěkně zabrat. Představte si pochod na 16km v lehké obuvi (prý si nemusíme brát pohorky, hmmm) ze Sněžky do bodu 0 metrů nad mořem, který probíhal metodou skoků z kamenu na kámen a navíc v 30 stupňovém teplíčku. Zfoukli jsme to za 5 hodin svižné chůze a lýtka nás bolely ještě v letadle při odletu. Já jsem si to všechno užil s náramnou rýmičkou, která u mě znenadání vypukla a k ní se postupně přidal i kášlík. Ještě že Hanka s sebou vozí lékárnu obřích rozměrů. Trošku jsme měli strach aby nás na letišti neidentifikovali jako pašeráky drog. Poslední den našeho pobytu se mě na závěr podařilo ještě spálit si záda, abych měl v letadle na co vzpomínat. U moře bylo pod mrakem a sluníčko jen tak občas vykouklo. Usnul jsem na malou chvilku a prasátkovská barva na sebe nenechala dlouho čekat. Ještě si všimněte na jedné fotce, která je vlastně jen jeden masiv a vypadá to, že tam nic není. Tak približně uprostřed se nachází malá koza Kri-Kri (žije prý pouze na Krétě), což je takový horský kamzík. Jak se tam dostala to netušim. Ale nic zvláštního to není. Na některých fotkách právě z té Samarie můžete vidět, že se některé odvážují seskákat až dolů mezi turisty a nechávají se krmit. Tak to by tak v krátkosti bylo všechno, abych nepopsal A4ku textu. Pobyt jsme si tedy náležitě užili a je na co vzpomínat. Nejdepresivněší pak byl návrat do reality všedních dnů, hlavně díky změně šatníku, při které došlo definitivně pro letošek k odložení letního oblečení a k vybalení svetrů a zimních kabátů. A to je vše přátelé.....tády, tády, dá :-)

Čau ležáci :o)) nejedná se sice o žádnou super akci, ale jelikož jsme jeli pod vlajkou LL tak to sem musíme prdnout. Určitě jste v sobotu viděli na Nově nebo spíše na jiných televizích masakr z jistého závodu na kolech kde bylo dost zranění – Nova Author Cup. Ten závod jsme s Froggym absolvovali a naštěstí bez újmy. Výsledky si můžete dohledat na http://nac.sportsoft.cz/ V podstatě se dá říct, že jsme skončili někde v půlce pořadí. Před tímto závodem jsme absolvovali lehký trénink, důležitá byla hlavně teorie. Cvičně jsme si střihli jeden menší závod v Mýtě kde byl ČESKÉ DRÁHY cyklomaraton Brdy 2008 a výsledky můžete vidět zde http://www.sportis.cz/. Umístění opět někde uprostřed pole. Je vidět, že na tom nejsme nejhůř, a že to půjde do příštího roku zlepšit. V rámci příprav jsem byl jednou nucen do mého vozu Opel Corsa nacpat rodinu + kočár + kolo viz foto :o)) prostě kombík. Trénink je individuální ale hodně si voláme, třeba když Tom neví jestli má jet TAM a nebo TAM. :o)) Taky hodně dopujem a i když má Froggy náskok věřím, že ho ve sklípku doženu…. A.

Pro ty, kteří si ze soboty 11.10. 2008 nic nepamatují, jsou zde informační fotky !!! DĚKUJI ZA POZORNOST.

Děkujeme, bylo to skvělé. Na začátku prázdnin jsme pozvali přátelé z LL k nám do domečku a popařili jsme. Akce se rozběhla a už ji nešlo zastavit. Popili jsme, pojedli a počali zpívat. Okolním sousedům to připadalo roztomilé, také zpívali a tančili, zkrátka se veselili. Čekali, že po desáté zalezeme a bude klid. Nebyl. Hudební čísla střídala jedno druhé, tanečky byly a kolem půlnoci jsme byli překvapeni nádherným ohňostrojem a vystoupení aquabell Arnošt a Froggy. Následovala Mochito party na dlaždicích v kuchyni a krátký spánek. Fotek není moc, páč to odnesl foťák. Kdo něco má, ať to sem dá. Míša a Zdenda děkuje všem gratulantům za dárky, překvápko a vcelku klidný leč veselý průběh akce. Děkujeme přátelé.

http://www.lipnickylezak.cz/video/3033.wmv

Chtěl jsem tady napsat něco hrozně vtipnýho, ale vůbec nic mě nenapadá. Veškerou energii totiž vstřebává onen malý tvor, který s námi poslední dobou žije. Je například neuvěřitelné, že i když s ním člověk celý den nepřijde do styku a pak náhodou při návratu z hospody projde kolem jeho postýlky upadne do postele jako podťatej. Výhodou je starostlivá matka, neboť můžete spát nerušeně celou noc. Je úplně bezvadný jak vám dokáže vyplnit váš volný čas, když se zrovna válíte nudou, jen nevím kdy jsem naposledy takový čas zažil :o( Dobrá věc je export tvorečka s dostatečnou zásobárnou mlíka (matka) daleko od škodlivého vlivu velkoměsta, nejlépe do šumavského hvozdu, kde se může nerušeně věnovat svému růstu. Občasná kontrola je však nutná :o)) Prvotní vývoj by se dal přirovnat k růstu vetřelce, je to fakt docela fofr. škoda jen, že to po chvilce ustane a trápí vás to dalších 20let. Při počátečním tempu by to mohlo být do dvou let z baráku :o)) Jednou z kladných věcí je, že s ním můžete pokecat o čemkoliv a v podstatě se vším souhlasí, do ničeho nekecá a nikomu to nepráskne. Herní možnosti jsou zatím dost omezené pouze na sledování taktiky a prostředí (AvP, UnrealTurnament, PlayBoy....) Držení myši a klávesové zkratky jsou zatím v počátcích....

Zhmotněním toužebného očekávání členovců a bezpříkladného nasazení dua Arnošt & Froggy, stala se letos letní akce opět realitou. Příjemným překvapením byly nová trika od Froggyho, naopak pevně stabilním jevil se výkon Arnošta v obětavém nasazení sil a materiálního zázemí, tolik nutného pro rozjezd několikadenní opiády. Bylo-by hanebné nevzpomenout rovněž bezbřehé nasazení sil Mirase a TrainMana. Nebo-li díky těmto nás opět letos bolela hlava. Dlužno ještě dodat poděkování za vynikající kýtu směřující k Froggymu jako organizátorovi a bezejmenným tvůrcům v masokombinátu. Masíčko bylo dokonalé a mistrně vyuzené. Jinak akcička se rozbíhala opět nesměle a tak jakoby mimochodem, leč nadechovala se k bujarému veselí a křepčení. Občasné frontální poruchy způsobovaly toliko všeobecné veselí a až na jednu totální rekonstrukcí krycích plachet, nepůsobily žádné škody. Účast byla stabilní, opět podpořena účastí Froggyho Pražáků, kteří se již postupně stávají součástí LL. Je složité popsat bezpočet pokusů o sportovní výkony, ke kterým zval již slibný název akce – tedy IRON (WO)MAN 2008. Důležité je zapamatovat si tu skvělou náladu a zážitky plynoucí ze společného řádění.

Další ročník Basinfirefestu máme za sebou a tak jsem se opět ujal nějakého toho cancu ke shrnutí celé akce. Do areálu jsme v sestavě Hanka, Janina a já dorazili v pátek zhruba tak kolem 18cté hodiny večerní. Na Rock Space Stage právě hráli poláci Hunter, kteří mají v Čechách celkem slušnou fanouškovskou základnu. Jejich rockově metalový set projev zaujal hlavně právě polštinou a rozverným houslistou. Následoval přesun ke Gambrinus Stage, kde právě zahájili punkovou jízdu SPS. Zahráli klasické hity jako "Hořčice mi stoupá do nosu", "Máma" a další. Nakonec zahráli i naší oblíbenou "Ruskou". Po tomto vystoupení jsem v davu zahlédl velkou otevřenou hubu a bylo hned jasné, že jsme objevili další část ležáctva. Pro zatím se jednalo, jak jistě tušíte o Vézu. I v tak hustém davu se nedal přehlédnout. Dále jsme zkoukli alespoň část dalších vystoupení různých kapel, která mě osobně až tak moc nezaujala. Následoval jeden vtipný moment, který sem prostě musim napsat. Snad mě za to Hanina nezabije :-) Zrovna jsme odcházeli z vystoupení jedné kapely a potkali jsme Arnoštovo ségru s Dájou. Před nimi v tak 5 metrovým předstihem šel Vašek s malým Michalem. Tak jsem tedy alespoň Dájině Haninu patřičně představil. Ale vzhledem k hlučnému prostředí, ve kterém jsme se právě nacházeli, došlo k jistému pochybení. Napřed Dájina vyjádřila pohledem velký údiv, že už Haninu přece zná, pak se ale vysvětlilo, že jí zná asi jen z fotek. Asi tak po půl hodině jsem se Hance právě zmínil o Arnoštovi a Dájině (jako ségře) a o malym. Jen tak mimochodem jsem jí sdělil, že Dájina má ještě zhruba 15tiletou dceru. Ta na mě s hrůzou vytřeštila oči, jak je tohle možný. Chvíli jsme na sebe nechápavě koukali. Pak mě to docvaklo. V tom hluku totiž přeslechla to, že se má jednat o jeho ségru a celou dobu si myslela, že je to jeho Daniela. To, že před ní před chvílí vesele sprintoval 4 měsíční mrňous, tak nějak nehodnotila. :-) Prostě těch Daniel je tam nějak moc. Připomněl jsem si tak scénu z Konce vodníků v Čechách. "Já jsem Patočková." "Patočková? Ale vždyť Vy jste se narodila vloni. Oslavovali jsme to!" Tak to jsem si malinko odbočil od tématu. To, že jsme pravidelně navštěvovali stánek s občerstvením a budky TOI-TOI snad nemusím moc připomínat. Budek bylo tento rok mnohem více, takže nebyly tak často přeplněné. Občas přijel kadivůz, před kterým jel jakýsi minipředvoj, který měl zřejmě upozornit návštěvníky na to, jak důležitý obsah se veze. Jedna věc mě celkem iritovala (dalo by se říct, že přímo sr*la), když jsem se hodlal vykonat na těchto místech potřebu. Na budkách bylo nalepené označení buď s panáčkem a nebo s panenkou. Co to znamená, by snad pochopil i necvičený šimpán. Zde se však ukázalo, že tomu tak není. Zřejmě jen já jsem vždy jak pitomec čekal, až se uvolní budka s panáčkem. Místo panáčka však budku opouštěla panenka, což mě dovádělo až k nepříčetné zuřivosti. Vyřešil jsem to později zvýšeným přísunem piva. Samotný problém se sice nevyřešil, ale mě to pak bylo jedno. Nechyběly samozřejmě stánky s cetkami, tričky, horolezecká stěna, tatto salon (dočasné tetování), tak se bylo i mimo hudební scénu na co dívat. V průběhu několika hodin jsme se setkali i s Arnoštem a dorazila i Naďa se Zdendou. Další výraznější kapelou toho dne byl Arakain, který předvedl svůj klasický standard. Po nich už pro někoho nejočekávanější kapela Kabát. Musím zhodnotit, že přesto Kabáty moc nemusim, zahráli naživo velice dobře. Na Metal Stage jsme ještě shlédli klasický power metal kapely Crystal Viper s věčně pobíhající děvčicou u mikrofonu. Ze začátku zajímavé, po delší době tak nějak pořád stejné. Poslední páteční kapelou, na kterou jsme už celkem unavení čekali, byli Silent Stream Of Godless Elegy. Hrálo jim to i skvěle, a to i přesto, že už bylo něco ke druhé hodině a že byla šílená kosa. Jejich moravský doom folk metal, dá-li se to tak nazvat, určitě zaujal. Bohužel byli celkem brzy umlčeni pořadatelem, kvůli značné pozdní hodině. Důchodci už totiž začali klepat hůlkami o hrazení, festival bylo tedy nutné pro tuhle chvíli ukončit. V sobotu jsem odvezl Haninu na vlak. Další den by už tolik hluku nevydržela. S Janinou jsme dorazili akorát na vystoupení Alkeholu. Tak nějak se postupně objevovali i další členovci. Po Alkeholu jsme shlédli vystoupení pub rockového Harleje a plzeňského gothic metalového Interitus(u). Jelikož všechny kapely se mi jmenovat nechce, tak ještě zmíním alespoň pro mě ty nejzajímavější. Skvělí byli norští power metaloví Communic (obdiv si zaslouží hlavně zpěvák a kytarista v jedné osobě, který hrál podle mě dost náročné riffy a do toho zpíval dosti nepravidelné vokální linky), němečtí Primal Fear a třeba západočeští pagan metaloví Beltain. Největší kotel se strhnul na Metal Stage, při vystoupení holandských Born From Pain. Jejich hardcore metal strhnul řadu účastníků k divokým tanečkům. A ti ostatní si alespoň do rytmu podupávali nožkou. Hlavní hvězda večera Queensryche nikoho z nás nebrala, tak jsme si zašli sednout do obřího stanu. Kde se vzal tu se vzal, přišel k nám jeden rozevlátý účastník, který nám jen tak přinesl několik piv :-) Že tam, kde jsme seděli, seděl někdo jiný a ten už tam neni, tak že jsou ty piva naše. Véza po chvíli usnul na stole a ostatní by se k tomu vzhledem k pokročilé noční hodině určitě dali taky přemluvit. Poslední kapelou byly Škwor, které já osobně zase tak nemusim, ale jít pěšky se mi nechtělo. Tak jsem byl nucen setrvat až do konce. Běhěm jejich vystoupení jsem na chvíli usnul ve stoje a skoro si namlátil budku. Konečně zahráli poslední flák a jelo se domů. Festival pokračoval ještě třetí den, ale já už neměl sílu se dále zúčastnit. Letošní akce byla tedy opět super. Takže se budeme se těšit zase za rok.

http://www.basinfirefest.cz

Spain Čus, tak jsem se konečně pod Zdeňkovým vytrvalým nátlakem dostal k akcičce ve Španělsku. Zkoušel jsem něco sepsat abych vám vylíčil jaké to tam bylo ale poté co jsem popsal dva dny a popsal jsem A4 jsem od detailů upustil :o) stejně by to nikdo nečetl. Tedy stručně popíšu alespoň fotky které zde jsou.. Vyrazili jsme letadlem do Barcelony ve složení Arnošt, Frogy, Fáňa. Plná polní a dobrá nálada s sebou. Jednodenní prohlídka Barcelony, prohlídka nesmyslné stavby Sagrada Família od Antonia Gaudího (bydlet bych tam nechtěl). Následovalo vyhledání autobusové zastávky na cestu do Valencie, kde na nás měl čekat náš průvodce, tlumočník, řidič,řezník, kupec a sedlák v jedné osobě – Mr. Honas. Bus byl celkem luxusní, pouze tři sedadla v řadě a neustálý přísun dobrůtek kazily pouze Tomovo zuté boty, které vadili i tej babě co nám to tam roznášela. 400km uteklo jako nic a přivítala nás noční Valencie. Strávili jsme zde dvě noci a jeden den jsme věnovali prohlídce Honasova útočiště. Zde bych ocenil pařbyčku, po které nám nic nebylo ale nic jsme si nepamatovali, jen snad to, že jsme kalili na lavičce před lezbybarem :o). Následoval 800km dlouhý přesun do jižních krajin. Cestu jsme si krátili hraním na konzoli (včetně řidiče) a taky jsme se střídali v řízení. Cestou jsme se stavěli v místě kde Honas makal a vzal nás do místní putiky na celkem hustý jídlo, se kterým jsme měli co dělat, nu za necelých 10euráčů-nekupte to za ty prachy.. Již byla noc když jsme dorazili do střediska doporučeného Tomovi jeho šéfem – Puberto de Banos. Záhy jsme pochopili, že to nebude místo kde může normální smrtelník zapařit. Přepychové jachty a luxusní vozy vypadaly vedle našich teplákových souprav, sandálů a plechovkách v ruce poněkud směšně. Nicméně jsme po luxusní třídě dali dvě kola pěší túry protože bylo na co koukat :o) Nocování na pláži za řevu velryb bylo více než parádní. Ráno následovalo vysněné válení u moře. Účast našeho opalovacího týmu skončila naprostým fiaskem. Výsledek – tři totálně sežehnutý břicha a jedny záda. Všichni jsme leželi na zádech :o) Večerní přejezd do nejjižnějšího místa Evropy – Tarifa. Pohled na Afriku byl monstrózní. Tarifa je pěkné surfařské městečko s obrovskou pláží. Asi bych tam jel i na dovču :o) Ranní koupel v Atlantiku a pár odpalů golfovou holý dodaly našemu pobytu opravdovou pohodu. Ráno jsme pak vyrazili do Gibraltaru. Celkem pěkný místo, ale děsný vedro. Vzhledem k předchozímu fiasku opalovacího týmu nic moc.. Britská kolonie, vlastní letiště přes které vede přístupová cesta, velké lodě, velký přístav, kopec s pevností, krásnou jeskyní a tlupou opic tak to je Gibraltar. Začínáme se pomalu vracet. Jedeme přes vnitrozemí do místa zvaného Ronda. Krásné místo uprostřed hor cca 50km od pobřeží. Přespání v Hostelu za 10éček bylo super. Honas se zde učil španělštinu ve škole… :o) následující den jsme navštívili jeskyni Cueva de EL Gato, což bylo nádherné místo. Prý je možné si pronajmout průvodce a projít tou jeskyní, má to asi 10km. Projít znamená navléct se do neoprénu, nafasovat helmu s čelovkou, podepsat lejstro na vlastní nebezpečí a vyrazit…. Následoval návrat zpět k moři a návštěva Aquaparku, kterému jsme věnovali celý den. Vzhledem k předchozí noci jsme si na některé atrakce brali papírové pytlíky. Bylo to fakt hustý. Možná sem umístíme i nějaké video… Nu a tím je naše pouť u konce, poslední fotky jsou z romantické večeře uprostřed cesty zpět k domovu, která byla dlouhá 2300km a trvala 18hodin…

Hurááá už jsou tu fotky z Májky 2008!!!! :-)))) Trvalo to, ale přece jsou tu.

Tak tu máme s lehkým zpožděním fotečky z Velikonoc :-)))))

Jelikož se s doplňováním akcí roztrhl pytel musím také jednu doplnit, kterou vám dlužím už dlouho a nechci aby upadla v zapomnění. Jedná se o zapíjení mého mimina, které bylo více než velkolepé a mnozí z vás neví, že probíhalo v několika fázích. Již pár hodin po porodu jsem byl tak roztřesen, že jsem v práci otevřel na tuto událost velmi vhodné pití – William Lawsons – 12letá skotská whisky. Tím pádem pracovní doba docela utekla. Najednou jsem ale nevěděl co dál. Dojel jsem domů a řekl jsem si že otevřu láhev dobrého vína, jsem už přeci dospělej a nebudu se někde vožírat jako to prase. Jen co jsem dolil sklínku a přivoněl došla sms od Frogáče – no kde si prďolo? Dlouho mě nepřemlouvali, sebral jsem se a odjel kalit do Prahy. Bohužel z této části fotodokumentace chybí :o(. DEN POTÉ – tedy druhý den, matně si vzpomínám, že jsem otec. Příslib Frogyho v návštěvě Plzně a pokračování v utužování zdraví mého potomka mi vlil novou (čistou) krev do žil. Pracovní doba uběhla s panem Williemem Lawsonem opět velmi svižně a již jsem se těšil na večer kdy jsme navštívili s dalšími Ležáky stylovou hospůdku u Zacha. Na tento večer nikdy nezapomenu, takové dudy jsem v rukou nikdy nedržel. Měl zde vystoupení pan Rout ve hře na skotské dudy spojené s ochutnávkou skotské whisky. Z velkého množství mě zaujala pouze jedna lahev ale cena 320/paňák mě trošku odrazovala. Na konci jsme spláchli hořkou chuť Whisky supr Zubrem a řekli jsme si, že to završíme párem zelené, kde jinde než v Pivoňce. To, že tam potkáme Liborka jsem očekávali na 120% Aerodynamiku jelena jsme prověřili dokonale. Kolem poledne se vzbouzím a běžím již na poslední jednání s panem Williemem Lawsonem…. Další (nechci říkat poslední) část proběhla tak jak si asi pamatuje většina z vás. V jedné malebné hospůdce jsem vás napojil a nakrmil doufám dosytnosti. Obrazová info není tak kvalitní ale pro připomenutí akce to určitě stačí. Vsadím se, že ale málo kdo si pamatuje kam se šlo potom :o) S Liborkem na dýzu :o) kde jsme se vytunili válečnýma barvama. V tanci to nikomu nebránilo jen jsme pak měli problem s odchycením taxíku :o)) nakonec to ale dopadlo tak jak mělo tak doufám, že ten muj kluk bude zdravej jako řípa :o))) díkec

Co vám mám povídat, byl to porod…. Všechno to začalo na vodě léta páně 2007, kde Danny chytla nějakou infekci, po které jí začal enormě narůstat břich do gigantických rozměrů. Celý proces inkubace trval 8 měsíů , 28 dní a 9,1/4 hodiny. Z toho 8měsíců, 28 dní a 5 hodin jsem si skoro vůbec nevšimnul že se něco děje. Je pravda, že od pondělí nás (ano i mě) trápila nespavost ale říkal jsem si, že to bude asi těmi větry. Nakonec jsem spal krásných 6 hodin za oba dva dny a Danny na tom byla o něco hůř pač její spánek dělal 3min a 48s. Vše vyvrcholilo dnes kolem 4 hodiny ranní kdy jsem se probral a jako polomrtvá rybička vyskočil z postele. Pohled na sténající samičku mi donutil zapátrat v paměti zda se podobná situace nevyskytovala v jednom z našich demo kurzů které jsem zodpovědně absolvoval na výbornou. ANO, o něčem takovém tam byla řeč. Na otázku zda má Danny kontrakce jsem obdržel odpověď „já nevím, bolí to pořád“ to mě trošku rozhodilo, pač o takové odpovědi nebyla v kurzech ani zmíňka. Nicméně jsem nezaváhal ani minutu. Ohmatal jsem břicho a z polohy pulce, síly deště a blikající žárovky jsem usoudil, že je ta pravá doba na transport. Nalodění bylo velmi svižné (trénovali jsme ve dvou předchozích nocích). Několik málo hodin zpět jsem na berušce vyměnil zimní pneu za letní s novým vzorkem, po několika kilometrech na trati se tato volba ukázala jako klíčová a rozhodující při vjezdu do posledního kola. 12ti bodová hranice by mi cestou do porodnice určitě nestačila a tak jsem se ani nestačil dodržovat nějaká pravidla. Po příjezdu do porodnice jsme byli odbaveni během několika minut a najednou jsme se ocitli v luxusním apartmánu s masážní sprchou, rohovou vanou, dvojlůžkem, supr polohovatelným křeslem na dálkové ovládání a davem fanoušků toužících po podpisu. Mediální zájem o nás tři mě vskutku překvapil, ale přišlo mi to nějak normální. Říkal jsem si čím víc lidí, tím menší průser, bude nás víc nebudem se bát vlka nic…Všechno ostatní šlo pak ráz na ráz, 3 hoďky ještě Dandě do smíchu moc nebylo ale pak to vyšoupla během 20 minut. A Daniel alias miniArnošt byl na světě. 50cm a 3kg, dvě ruce, dvě nohy, hlava 1ks a další detaily mě utvrdili v tom, že se jedná o mého syna. Představení bylo u konce a lidé se pomalu začli trousit domů… Tímto bych rád poděkoval všem zúčastněným pozorovatelů za bezeškodný průběh a nevšední zážitek. Děkuji paní asistentce, že to všechno ošéfovala, děkuji paní doktorce, která to pak všechno uvedla do skoro původního stavu, děkuji epiduralu, kinedrilu, brufenu a koksu že mě podržely a děkuji vám všem, přátelům na telefonu, díky….

http://www.lipnickylezak.cz/video/denny.wmv

Lipnický Ležák Letos opět Lyžuje L.P. 2008 Znovu po roce se nám naskytla příležitost uspořádat třídenní výpravu do kraje věčného ledu a technického sněhu, kam lidská noha dosud nevstoupila, kde dnes znamená včera, kde jsme si vloni tak krásně zařádili a chatku mírně zaneřádili, zkrátka do Háje pod Klínovcem. Výprava do hor byla zahájena prvními osadníky (Lucka, Hanka, Martin, já) již v pátek v 9:00 dopoledne. Cesta uběhla celkem klidně, s mezizastávkou v Globusu a s nákupem za statisíce. Kolem poledne naše vozidlo dorazilo do cílové stanice. Následovalo uvítání s místními domorodými Eskymáky a další nezbytné formality. Po nutném zatopení v kamnech naší víkendové rezidence se rozdělovala společná práce. Děvčata dostala za úkol uvařit cosi k jídlu a my chlapi jsme se zhostili neméně důležitého úkolu a to hlídání ohně a hlavně zahřívání gauče. Po jídle bylo nutné se připravit na sjezdování na létajících dřevech. Lucka mi laskavě jedny takové zapůjčila, letos dokonce i hůlky byly stejně barevné a dlouhé, né jako vloni. Hanka si přivezla dřeva vlastní. Byli jsme naloženi Martinem do auta a posléze pohozeni před vlekem, kde nás zanechal napospas divočině. Martin a Lucka zůstávali doma, kde měli předem domluvené odpolední gaučové zahřívání, tzv. gaučing. Před vlekem jsme náhle spatřili živáčka. Živáček Arnošt také dorazil s prkýnkem a dokonce i s jeho žlutým přítelem, který se mimochodem později pěkně vyznamenal. K tomu se vrátím později. Zakoupili jsem (ne to není překlep :-)) za těžce vydělané peníze předraženou kartu, aby nás tam pustili. Naštěstí toho dne bylo dost hnusně, padal sníh s deštěm a díky mlze nebylo vidět téměř na krok. Říkám naštěstí, ale jen z toho důvodu, že jsme nemuseli tak dlouho čekat u vleku. Nahoře jsme byli v cukuletuprdu a já absolvoval letošní slavnostní první pád z vleku. Potom jsme už jen jezdili nahoru a dolů, už vlastně nevim proč. Létající dřeva nám skvěle létala, tak tak, že se zastavila dole. V 16:00 vlek přestal premávat, byl tedy čas na návrat. Přijel pro nás Arnošt, aby nás naložil do jeho rychlosaní. Jen se trochu divil, že máme lyže (měl obavu, že se nevejdem do auta). Na řadu přišlo sušení u kamínek a příjezd ostatních členovců. Arnošt s Froggym ještě jeli na večerní jízdy, venku už ale nepadal sníh, ale začlo děsivě lejt. Míra jel s panem Vláčkem pro pivo a měli se rychle vrátit. Domorodý eskymácký šaman je však na místě očaroval pomocí nějakých tajných kouzel a trvalo několik hodin, než byli konečně propuštěni. Po jejich návratu stále bylo možné pozorovat účinky tohoto kouzla. Nepřítomný pohled, lesklé zřítelnice, vrávoravá chůze, zkrátka to bylo silné kouzlo. Arnošt s Froggym se pak zanedlouho vrátili celí mokří, ale šťastní. Večer se hrály tradičně Aktivity, kde Verča ekcelovala s jejím bagrem, Froggy s mlsným jazýčkem a Arnošt, který ve Zdeňkovo ohmátávání spoluhráčů poznal popínavou rostlinu. Každý kdo tam byl, si to jistě rád připomene. Ke spánku jsem se uložil kolem půl druhé. Ostatní ještě vydrželi hrát jednu hru Aktivit. Musím podotknout, že jsem se tu noc vůbec nevyspal (i když je to asi každýmu u zadní části těla). Na ploše 30cm x 173cm se proste spát nedá. Navíc bylo v místnosti přetopeno. Alespoň, že se Martin sem tam otřel plnovousem po prostěradlu, že mě přejel občas mráz po zádech. Pak začlo řvát ňáký dítě, asi mělo hlad, nebo co. A to řvaní se mi usadilo v hlavě a strašilo mě až do rána. Probudilo mě skákání zase ňákýho dítěte (nejspíš Kačenky nebo Zdeňka) naštěstí ne po mým břiše, ale po trampolíně umístěné ve vedlejší místnosti. Znovu se nám letos opakoval nešvar z minulého roku. Chce se mi na záchod. Na záchodě se svítí. Tak to teda ještě vydržim. Vracím se zpět. Na záchodě se stále svítí. Následuje několik příchodů tam a zpět, aby se nakonec zjistilo, že tam někdo zapomněl zhasnout. Tak takhle ne přátelé. Tolik spodního prádla s sebou nevozim. Po snídani se opět vyrazilo na svah, kde jsme zase jezdili po létajících dřevech shora dolů, nikdy naopak. Příbližili se ze z Plzně i Bělíčci, bez Nadi, které prý nastydnul nos. Ten den měla přijet i Kenny i s dalšími lidmi, ale spletla si zřejmě světové strany a vydala se omylem na jih do Kašperských hor. Po hodince sjezdování jsem měl s Hankou nějakou slabou chvilku, že jsme se nechali prý začátečníkem Verčou, Froggym a Arnoštem přemluvit ke sjezdu po červené sjezdovce. No musím napsat, že víc jsem si zatím hubu nenamlátil, jako po tomto rozhodnutí. Lyže začali nekontrolovatelně zrychlovat, na takovou rychlost snad ani nebyly připraveny, následovala jízda po zledovatělém povrchu, lehké oslepení instalovanými sněhovými děly, které zde zřejmě byly pro tento účel nainstalovány, vjezd do čerstvě napadaného sněhu s následným katapultováním se do prázdného prostoru před sebou s letmým připomenutím si zákonů zemské přitažlivosti. Po nezbytném zaklení, že už to nechci na nohy jsem se vracel několik metrů zpět pro lyže, vyhýbajíce se zdatnějším sjezdařům, kteří si ještě v té rychlosti stihli poklepávat na čelo. Asi pozdrav. U lyží jsem nalezl také Hanku, která umí zásadně padat dozadu a do strany, ne jako já dopředu. Dole nás pak očekával přiblble se uchechtávající se Froggy s Verčou. Na řadu přišel horror číslo dvě. Bezpečný výjezd nahoru. Na kotvě jsem jel naposledy v sedmé třídě a vždy to dopadlo naprosto katastrofálně. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Před námi odstartovali na prkýnku Froggy, který stál v postoji vytvářejícím iluzi močení (zřejmě nějaká frajeřinka) a Verča, která tohle neměla zapotřebí. Po nich jsme přišli na řadu my. Špatné chycení kotvy. Kam rychle s ní? Smýkání několik metrů nahoru. Překřížení lyží. Hanka mi mává a poměrně rychle se vzdaluje. "Kdepak já se tě jen tak nepustím, mě se jen tak nezbavíš (můj výrok o kotvě :-))". Lehká bolest ve svalech rukou. "To přece musim vydržet sakra. Je to sice bolest jako kráva, ale ten kopec není tak dlouhej přece". Svah se začíná docela brutálně svažovat. Těžké svalové přetížení. Mírné mdloby. Vrchol se konečně blíží. "Sláva zvládnul jsem to". K mému zklamání nenásleduje žádné radostné vítání, jen zase sem tam nějaký ten poklepávací pozdrav od přihlížejících. Měl jsem radost, že Hanka konečně také po chvíli přijela, hlavně proto, že už nebudu muset jet pro ní zase dolů. Po této zkušenosti, jsme se vrátili zase zpátky na naší oblíbenou trasu abychom tam celé sněhové odpoledne asi ve 14:00 uzavřeli. Po návratu do zemljanky jsme si zahráli hru "Česko", kde Froggy nevěděl co je mihule a poté opět Aktivity .Tady musím pochválit malého Tomáše Karbanů, že se nebál s námi hrát a předvádět tak těžká slova jako vodní clona nebo milovník zvířat. Na závěr dne Zdeněk naplánoval bobříka odvahy, kde hlavním úkolem bylo se podepsat na na tabuli ve sklepě a nepokakat se při tom. Ve sklepě totiž už od pradávna řádí strašidlo jednoho nenarozeneho z bratří Kotoučů. Je možné ho spatřit také na jedné s fotografií. Děcka (v zastoupení Kačenka, Janička, Tomáš s Kubou) měla ale pro strach naděláno, nebo jak se to říká a celkem to zvládla. Potom jsme rozebrali strašidlo a pokračovali v pařbě. Arnošt se dnešní párty už nezúčastnil. Odjel také k večeru, prý zkontrolovat, zda se neklube pulec. I Bělíčci odjeli pozdě večír. A teď ten průser s tim jeho podařenym kámošem. Nejprve se zdálo, že půjde o slušně vychovaného jedince, který se umí na podobných akcích chovat. Posléze se ukázalo, že kamarád lehce přebral a poblinkal hajzlík a ještě pak nezhasnul. Takže Arnošte příště "Tvítyho" nebrat :-). Po zkušenosti z předešlé noci jsem nehodlal riskovat nevyspání a odhodlal jsem se k přespání v nevytopené místnosti, ve které bylo lehce nad nulou. Byl jsem rád za ten klid, ale trošku mě znervózňovala představa, že bych se nemusel ráno probudit. Naštěstí moje představy byly přehnané, troška jinovatky na obličeji přece ještě nikoho asi nezabila. Závěrečným dnem byla neděle. Sluníčko nám nádherně svítilo, celkem i mrzlo a Němci už vesele předbíhali ve frontě na vlek. Celé dopoledne proběhlo celkem bez větších výstředností. Odpoledne se už všichni členovci vydávali postupně směrem k domovu. Do Plzně jsme dorazili kolem 19te hodiny. Tak tedy zase příští rok. Doufám, že jsem moc v tomto článku nic neopomenul a že jsem všechno popsal podle pravdy. Chááááááá :-)